Snění a toulky

Asi rok na to, při mé první cestě do Himaláje, byla má mysl již klidná a celkem čistá. Byl jsem srdcem pevně zakotven v zenu a měl jsem neochvějnou duši bojovníka. Již mě příliš netrápila žádná otázka ani můj osud. V té době jsem také už rozvíjel čarodějnou techniku snění. To jest být si vědom toho, co se odehrává ve snu, dokonale se ve snu ovládat a vůbec ze snů udělat něco kvalitativně daleko vyššího, kdy naše vědomí je snad ještě ostřejší než za bdělého stavu. Technika snění též vede k ovládání energetického těla - astrálního dvojníka – podobně jako třeba u původního kung-fu.
Pomocí snění lze putovat do nejvzdálenějších částí vesmíru a setkávat se s bytostmi z jiných světů. Je to nejčarovnější věc, jakou jsem poznal. A protože ve snění nejraději ze všeho cestuji, tak stejný osud mě potkává i v reálném životě. Nebo to možná platí obráceně. Nevím. Cestování pro mě vždy znamenalo především zkoušku v nevyrušitelnosti mysli a ve schopnosti obstát v jakýchkoliv podmínkách. Mým nejsoukromějším motivem cest je zkoušet snít v nejrůznějších částech světa a pozorovat, jak se snění mění s okolnostmi a místem, kde spí mé fyzické tělo.
Už mé cesty po západní Evropě pro mě byly skvělou školou. Viděl jsem, jak život v blahobytu a vnější svobodě vede k zahálce ducha, jako by lidský život byl jen dalším seriálem v televizi. Důraz na individualismus vede ke zcela chybnému chápání nezávislosti, což přeloženo znamená spoléhat se na své peníze, sociální postavení a demokratický systém. Jenže když člověk odjede dostatečně daleko od svého domova, toto vše přestává platit a já na sobě mnohokrát pozoroval obrovskou výhodu školy, již mi dalo vyrůstání v totalitě. Prostě čím víc jsme pod tlakem zvenčí, tím víc rosteme ve svém nitru, nebo, samozřejmě, nám to zlomí páteř.
Také mnou otřáslo ohromné plýtvání a neúcta k neživým předmětům. Když jsem bydlel ve svém příbytku ve Španělsku, jedl jsem velmi skrovně, ale všechny zbytky, drobečky i to, co jsem někde našel, jsem nosil do parku ptákům nebo kočkám. Moji přátelé se mi smáli. Snažil jsem se jim to vysvětlit: "Vím, že na světě lidé umírají hladem. Já jim nemohu nijak pomoci. Tak aspoň ničím neplýtvám a vše, co mi zbude, i když jsou to jen drobky chleba, předávám dál Přírodě s nadějí, že ona nasytí všechny hladovějící. "Nepochopili. Zkusil jsem to s jiným příkladem: v jednom baru bylo běžnou praxí, že když jsem si objednal bagetu se salámem, barman odřízl oba konce housky a vyhodil je, aby mohl dát méně salámu a ušetřit. Nemohli si to dát do souvislosti a pochopit, že jedna cesta má srdce a druhá ne.
Moje první snění, nebo spíš bdělý sen, kdy jsem si byl všeho naprosto vědom a svým denním vědomím ovládal sám sebe, se odehrál v době mého psychedelického půlroku. Podstoupil jsem v tomto snu zkoušku v jednom tibetském klášteře. Začalo to tak, že se moje mysl ve spánku stala mým karmickým vědomím, jež přechází z života do života. Pak toto vědomí nabralo tělesné i duchovní tvary mé současné osoby a ocitl jsem se před vstupem do kláštera. Po mém boku se objevil i člověk, který mě po celou dobu snu doprovázel. Zeptal se, zdali chci vstoupit. Řekl jsem, že ano. V tu chvíli se dveře otevřely a za nimi stála stará žena a vpouštěla dovnitř. Spolu se mnou šla skupinka lidí. Já byl asi někde uprostřed. Když jsem měl projít branou, ta stará žena řekla, že už je plno, ať si počkám. Já jsem však bez jediného slova proklouzl kolem ní. Na schodišti jsem opět potkal svého průvodce, který se smál. Pak mě vedl do místnosti, v níž, jak jsem pochopil, se mělo odehrát jakési zasvěcení. Musel jsem si sednout doprostřed mezi svého průvodce a dalšího muže. V tu chvíli ti dva jakoby zvedli křeslo, na kterém jsem seděl, a začali s ním kolébat ze strany na stranu. Výsledkem byl pocit, že jsem na loďce během mohutné mořské bouře. Kymácivé pohyby nabraly značných rozměrů. Hrozilo mi převrácení vzhůru nohama. Soustředil jsem se do středu svého těla, do místa pod pupkem. Zanedlouho se vše zklidnilo. Když jsem opět seděl v klidu, můj průvodce sňal ze stěny předmět podobný přilbě a se svým pomocníkem mi ji vší silou tiskl na kořen nosu - namísto třetího oka. Cítil jsem ostrou bolest a tlak se stále zvětšoval. Už jsem chtěl ze sebe tu přilbu strhnout, pak jsem si však opět uvědomil, že se vše děje v rovině snu. Tak jsem uzavřel svůj energetický obvod mudrami na rukou a soustředil se. Tlak slábl a posléze mi oba muži přilbu sňali. Pak jsem vyšel ven se svým průvodcem. Ten se smál a řekl: "Uspěl jsi tak na jedna mínus." Věděl jsem, že jsem chybu udělal už při vstupu do kláštera, když jsem měl tu stařenu požádat o vstup. Snad jsem později toto místo fyzicky navštívil.
Mé první záměrné snění se odehrálo o několik let později ve Španělsku. Každou noc jsem usiloval o snění. Až jednou jsem ve spánku ucítil, že mé vědomí je někým vlečeno, a já se octl ve svém snovém těle v místnosti, kde seděl muž, Latinoameričan, kolem padesátky. Já se vznášel prostorem. Vnitřně jsem věděl, že jsem na konkrétním místě v Americe. Vrazil jsem do láhve s alkoholem, která tam stála, a převrhl jsem ji. Ten člověk řekl: "Dávej pozor. Chováš se jako dítě."
"Však já jsem dítě," odpověděl jsem.
Po chvíli muž řekl: "Už dělám kouzla jen ve druhé a třetí dimenzi."
"Žádná dimenze neexistuje," já na to. Pak jsem se vrátil stejnou cestou, jakou jsem přišel. Přes nepopsatelné vrstvy vědomí. Okamžitě nato jsem se probudil. Dávalo mi to vše dobrý soukromý smysl. Další den jsem chodil jako omámený. Byl to zážitek tak nezemský, že zdaleka předčil všechny mé stavy změněného vědomí.
Další nezapomenutelné snění jsem měl během své první noci na africkém kontinentě. Spal jsem u moře v jakémsi zbořeništi. Mou obvyklou rutinou je ve snění létat, dál a dál, někdy pomalu, jindy rychlostí blesku. Tímto způsobem se pohybuje energetické, snové tělo. Pohybovat se horizontálně nevyžaduje mnoho námahy ani cviku. S vertikálním pohybem je to naopak a moje schopnost tohoto pohybu je omezená. Tehdy jedinkrát se mi však podařilo vzlétnout kolmo vzhůru a rychlostí myšlenky se pohybovat kosmickým prostorem. Hvězdy jsem viděl jako plynoucí energii nebo archetypální éterické či božské bytosti. Všude kolem zněla krásná vesmírná hudba.
Na svých toulkách Řeckem jsem po celonoční chůzi došel ke klášterům v Meteorách. Zalehl jsem s rozbřeskem na skalách a ve snění se setkal s patronem tohoto místa. Chlapíkem v bílé říze a vzhledem jak z El Grecových obrazů.
Během devíti let, kdy praktikuji snění, jsem měl bezpočet úžasných zážitků. Obyčejně se mé snění podobá cestování a létání po nepopsatelných krajinách. Jindy se jedná o zasvěcování nebo zkoušky. Někdy se ve snění dostanu do prostředí, které je kopií konkrétního místa, a v takovém okamžiku je velmi obtížné zjistit, zda se jedná o snění či bdělý stav.
Don Juan říká, že snění nemá žádné limity. Jediné, co rozhoduje, je schopnost udržet si integritu vnímání a záměr.
Základním pravidlem na mých cestách, stejně jako v životě, je ztráta sebedůležitosti, schopnost harmonizovat s okolím, pokora a respekt k místním lidem. Díky těmto atributům jsem měl na svých cestách téměř jen dobré zážitky. Někdy se ono harmonizování s okolím může přeměnit v úpornou a legrační šichtu. Třeba když jsem pobýval s drsnými obyvateli Sibiře, jejichž zvykem je štědře hostit příchozí čistým lihem. Nebo ohromná žranice v Pekingu, kde hostitelé nic nedali na to, že žiji celkem asketicky, a já musel sníst spoustu talířů čínských pochoutek, což se po čtvrtém chodu proměnilo v čirá muka. Ale učedník zenu se nevyhýbá ničemu, co ho na jeho cestě potká.
Mé základní vnější pravidlo se dokonale shoduje s jedním z principů čarodějnictví. Odložit vše, co není naprosto nezbytné. Svůj batoh, i na těch sebedelších cestách, jsem vždy lehce zvedl na levém malíčku a nikdy nebyl širší než má silueta. Přesto mě na cestách potkaly dvě nehody, které měly co do činění s jinými mocnostmi než s lidmi.
První se stala v Himaláji. Po dlouhém pochodu jsem se rozhodl přespat na liduprázdném místě pod převislým balvanem, skoro jeskyní. Už se stmívalo. Na chvíli jsem usedl do meditace. Cítil jsem ve vzduchu cosi zlověstného. Řekl jsem tedy nahlas okolí, že přicházím v dobrém, a doufám, že ani ono místo mi neublíží. V noci jsem měl velmi bdělý sen či snění, ve kterém se mi zjevil ohnivý červený démon s lidským obličejem. Jak mi sdělil, jeho záměrem bylo mě zničit. "Uvidíme, kdo je silnější," řekl a zmizel. Okamžitě jsem se probudil s ostrou bolestí hlavy. Pár dnů na to, v den, kdy jsem měl neblahé tušení, se mi udála nehoda, která jen o vlas neskončila skutečně tragicky. Další půlrok jsem ve své mysli pozoroval velmi rušivé prvky, kterých jsem se zbavil až důslednou meditací.
Druhá nehoda se mi stala v Burjatsku, u mongolských hranic. Po delším pobytu v divoké přírodě, kde naší jedinou potravou byla pohanková kaše a nekonečné houbové polévky, jsme došli k svěcenému místu, kde lidé nechávali obětiny místnímu duchu. Celý den jsem zápolil s pýchou, že jsem tak dobrý v chůzi, že jsem s to jít všude rychleji a vytrvaleji než domorodci. Pak mě ovládla mlsnost a přestože jsem věděl, že se to nesmí, ukradl jsem z toho svěceného místa pár bonbónů a snědl je. Vzápětí po tomto neuváženém činu mi za směšných okolností spadl balvan na nohy a málem mi je přerazil. Ty bonbóny byly dobré…
K mým nezapomenutelným zážitkům patří noční chůze Himalájem. Kráčel jsem od svítání po horských stezkách. Šel jsem velmi rychle, a když nastal večer, vůbec se mi nechtělo skončit. S nastupujícím šerem jsem však začal zakopávat a škobrtat na kamenitých cestičkách. Když už byla noc a vyšel měsíc, došel jsem skupinku šerpů. Zpomalil jsem a zařadil se za ně. Jak jsem se sžil s jejich tempem a kráčel přesně v jejich stopách, stalo se něco úžasného. Přestal jsem mít jakékoliv problémy s chůzí a dokonale jsem splynul se stezkou, horami i nocí. Upadl jsem do extáze a doufal, že budeme pokračovat celou noc. Bohužel, šerpové po pár kilometrech ulehli ke spánku a já je zanedlouho napodobil.
Cesty pro mě byly vždy prubířským kamenem a protiváhou k mým téměř každodenním pěti hodinám zazenu v době, kdy na cestách nejsem.

* * *

Kvůli poměrné nedostupnosti pramenů o snění jsem se rozhodl napsat na toto téma několik poznámek. V mnoha kulturách a duchovních naukách byly objeveny metody, kterak si své bdělé, denní vědomí uchovat i ve stavu fyzického spánku a v průběhu snů.
Například tibetská buddhistická mystika rozlišuje šest stavů vědomí. Jeden z těchto stavů je i sen. Pomocí jógy a meditací se učedník snaží procházet všemi těmito stavy při plném uvědomění se. Včetně okamžiků smrti a znovuzrození.
Impulsem k mé praxi vědomého snění byly knihy Carlose Castanedy s jednoduchým návodem: V době spánku, ve snu, si uvědom, že spíš, a podívej se na ruce svého snového těla.
Po několik let jsem praktikoval pouze s tímto návodem a tak jsem neovlivněn čímkoliv jiným objevil a vyzkoušel vlastní cvičení ve snění. Později jsem si přečetl Castanedovu knihu The Art of Dreaming, což samozřejmě ovlivnilo moji praxi.
Čarodějové říkají, že umění snění je schopnost využít obyčejných snů a přetvořit je do kontrolovaného uvědomění speciální silou pozornosti. Celý proces začíná tím, že se člověk rozpomene a podívá se na své ruce. Abych toho docílil, při usínání jsem si opakoval: "Podívej se na své ruce, uvědom se." Se zavřenýma očima jsem si vizualizoval ruce. I když jsem první noc neuspěl, ráno jsem si prošel své sny a připomněl jsem si, v jakých situacích jsem hleděl na své ruce, aniž bych se rozpomenul. Do měsíce se dostavil úspěch. Upadnout do snění je tím snazší, čím déle jsme už spali. Mně velmi pomohlo sednout si uprostřed noci na hodinu do zazenu a pak znovu usnout. Ovšem čím později do snění upadneme, tím více snění ztrácí na hloubce a na síle.
Do snění upadám dvěma způsoby. První, obtížný a vzácný způsob je, že udržuji bdělé vědomí po celou dobu usínání až do okamžiku, kdy mé tělo spí. Tento způsob popisuje Castaneda v knize The Eagles Gift. Druhý, častější způsob je, že si v průběhu snu uvědomím, že spím. V začátcích praxe je téměř nezbytné se okamžitě po tomto uvědomění podívat na své ruce. Získá se tím kontrola a síla do dalších akcí. Vždy, když se ztrácí kontrola nad sněním, je záhodno podívat se na ruce. V počátcích své praxe jsem to řešil i tak, že jsem ve snění putoval s rukama před obličejem a neztratil tak kontrolu. V obyčejném snu se často člověk vidí z pozice pozorovatele. To znamená, že se vidí celý i s hlavou. Ve snění čarodějů nikoliv, tam se náš pohled neliší od způsobu, jakým se vnímáme v bdělém stavu. Pro čaroděje je účelem snění naučit se ovládat své energetické - snové tělo.
Podle čarodějů je snové tělo produktem čiré energie a je jakýmsi protipólem těla hmotného. Na snové tělo se nevztahují fyzikální zákony a je možno v něm cestovat kamkoli ve vesmíru nebo jeho prostřednictvím vidět přímo energetická pole, ze kterých je utkán kosmos.
Snění mi též usnadňuje poloha fyzického těla při spánku. Spím vždy na zádech. Dle čarodějů je centrum snění ve fyzickém těle zhruba na místě čtvrté čakry, uprostřed hrudi. Jestliže se ve spánku dotýkám rukou tohoto místa, snění se vždy prohloubí. Stejně jako když spím s mudrami na rukou nebo, a to především, s rukama sepnutýma na hrudníku.
Čarodějové doporučují v době snění tisknout jazyk na měkké patro ve svém fyzickém těle. To též přispívá ke kontrole snění.
Nemá smysl se rozepisovat o možnostech snění. Je to oblast magie, zázraků, fantastických cest a dobrodružství. Ovšem stejně tak má snění své zápory a úskalí. Ve snění je možné předčit kousky Davida Copperfielda, vysnít si návštěvu harému nebo další sci-fi Star Trek. S tím souvisí velké nebezpečí. Snění je - narozdíl od snu - proces tvořící karmu. Tedy pozor! Ve snění se lze nejen osvobodit od mnohých omezení a zvyšovat svou bdělost, ale i nadělat si spoustu zlé karmy nebo se i naprosto zotročit. Snění se může stát návykovou drogou. Člověk pak přenese těžiště života do tohoto stavu vědomí, v němž se mnohdy může chovat jako svrchovaný pán všeho. V krajinách snění se člověk též může setkat s jistými démony, kteří se živí vědomím vnímajících bytostí. Toto střetnutí může skončit hůře než smrtí a don Juan před ním neustále varuje. Ovšem ve snění lze potkat i ochranné bytosti a učitele. Já sám jsem byl ve snění učen létat.
Můj osobní vztah ke snění je takový, že chci poznat různé praktiky duchovních cest, zvyšovat svou bdělost. Být si však vědom vnitřní prázdnosti snění. Přijmout totální zodpovědnost za všechny své činy ve snění a snu. Pročistit svou praxi a v pravý okamžik ji odložit.
Zen se sněním nezabývá. Mistři říkají: Když spíš, tak spi, až se vzbudíš, tak buď úplně bdělý. Rizika snění jsou opravdu velká. Mistři, kteří dosáhli Buddhovství, již žádné sny ani snění nemají, protože jejich mysl už nic nevytváří.
Mistr Seung Sahn říká: "Jak myšlení, tak snění je jen produkt tvého vědomí. Snění je velice jednoduché - je to činnost sedmé a osmé úrovně vědomí, které nejsou limitovány prostorem a časem. A tak ve snu můžeš navštívit různá místa. Ale při snění za bílého dne používáš šestého vědomí, které je spojeno s očima, ušima, nosem, jazykem a naším tělem, a tak je omezeno prostorem a časem." (Podle buddhismu je prvních pět vědomí spojeno se smysly, šesté kontroluje naše tělo, sedmé vědomí je naše malé já, které nás utlačuje požadavky typu "toto chci, toto nechci". Osmá vrstva je jakýsi velkosklad pocitů a vzpomínek.)
Jinde Seung Sahn říká: "Snění je projevem sedmé a osmé vrstvy vědomí. Předtím jsi něco vytvořil a to něco zůstalo v osmé vrstvě. V noci se šestá vrstva odděluje od sedmé a osmé. Všechna zlá i dobrá karma je uskladněna ve tvé osmé vrstvě. Když má někdo mnoho špatné karmy, v noci se mu zdají zlé sny. Někdo má víc dobré karmy, a tak se mu zdají dobré sny. Jenže tyto sny jsou vlastně prázdné - neexistují. Budeš-li delší dobu udržovat prázdnou mysl, zlá i dobrá karma se rozpustí, zmizí a tvé vědomí se pročistí."

* * *

Ze snění si nejvíce cením zážitku, který se mi udál na tureckém pobřeží Středozemního moře, v malé sevřené soutěsce, kde jsem spal snad metr či dva od moře. Bylo to již v době, kdy jsem se rozhodl, že ani ve snění nepůjdu dál ve stopách čarodějů, nýbrž svou vlastní cestou.
Uvědomil jsem si, že spím a sním. Mé snové tělo se ocitlo na jakési louce. Kolem mne se shluklo několik lidských i jiných bytosti se zjevně nepřátelskými úmysly. Začaly na mě útočit šavlemi a meči. Zůstal jsem absolutně nevyrušen a s myslí nezúčastněného svědka jsem vnímal, jak zbraně sekají mé snové tělo na kusy. Cítil jsem bolest, kterou mi to působilo, přesto jsem nepodnikl nic na svou obranu, ani se nepokusil o útěk. Necítil jsem ani žádný odpor nebo negativní emoce vůči útočníkům. Tato scéna nějakou dobu pokračovala beze změny.
Pak přišel prudký zlom. Vše zmizelo, včetně vnímání mého snového těla a mysli. Mé vědomí se ocitlo v uzavřeném kulovitém prostoru. Tuto kouli jsem pociťoval jako svoji individuální mysl. Koule se začala prudce zmítat a vířit kolem pomyslného středu, asi jako když zakotvený nafouknutý balónek rozvážeme a položíme na zem. Intuitivně jsem chápal, že tímto prudkým zmítáním kolem pevného středu se mysl očišťuje, zbavuje nánosů iluzí a odpadá z ní jedna vrstva za druhou. Dělo se to díky nehybnému soustředění-nesoustředění, které je jádrem zenové meditace.
Posléze jakoby se tato mysl-balónek úplně vypustila nebo praskla. Zmítání a pohyb zcela ustaly. Koule se změnila v lotos, který se postupně otevřel na čtyři světové strany. S úplným rozvinutím lotos zmizel a s ním i všechno, co jsem mohl pociťovat jako něco svého a individuálního - ať už vědomí, mysl či vnímání. Zanikla jakákoliv dualita. Vše, co bylo, bylo pouze bezbřehé neohraničené prázdno, nekonečný prostor světle žlutozelený a do nekonečna průhledný - tedy nikoliv jako obloha. A v tomto prostoru - prázdnu - bylo cosi jako vznášející se plató, vrstva či rovina, která neměla žádný vnější tvar ani znak, ani nebyla tvořena ničím odlišným než prázdno okolo ní. Pouze jakýmsi záhadným způsobem existovala, plula prostorem, a přesto, že se na ní nenacházela jediná věc či bytost, obsahovala potencionální zárodek všech věcí, bytostí i celých vesmírů.
Abych byl schopen tento zážitek popsat, musím si protiřečit. Ono plató bylo v klidu i pohybu zároveň. Bylo prázdné a bez jakýchkoliv znaků. Přesto, když se od něj něco oddělilo a padalo jakýmkoliv směrem dál do prázdna, nabývalo toto oddělené různých vědomí, různých tvarů a znaků, získávalo individuální existenci.
Mohu-li si dovolit další přirovnání, pak spočívat na oné rovině znamenalo být buddhovskou myslí, prostou znaků, rozlišování, čehokoliv uchopitelného. Cokoliv se oddělilo od této roviny, započalo svou individuální existenci ve formě, času a prostoru. Čím více se tato již zrozená individualita vzdalovala od roviny, tím více zapadala do aspektů fenomenální existence té které konkrétní bytosti. Během snění jsem mohl sledovat, jak dochází k počátku tohoto zrození i mnoho nepopsatelných forem existence, které nabývala prapůvodní podstata - Podstata mysli - během své cesty prázdnem.
Za zmínku stojí i to, že spočívat na oné rovině tak, aby nedošlo k pádu, vyžadovalo hodně úsilí - asi jako když stojíme bez držení na loďce, která uhání po řece kymácejíc se sem a tam. (Jsem si dobře vědom, že i tato věta je hrubý protimluv, který předpokládá individualitu bránící se pádu. Nebylo zde však skutečně stopy po něčem individuálním).
Intuitivně jsem pochopil, že toto snění se týkalo rozvíjení a získání buddhovské mysli. Ozřejmilo se mi, proč zenoví mistři říkají, že chceme-li dosáhnou buddhovství, naše mysl se musí učinit nevyrušitelnou a nehybnou jako žulový kvádr. Stejně tak díky tomuto zážitku chápu slova Šestého patriarchy, že Podstatou mysli je vtělení Prázdna a že Podstata mysli je vždy ve stavu takovosti. Chápu i patriarchova slova, že jakmile začne proces myšlení a uvažování, Podstata mysli se přemění v různá vědomí.